Čechura vše, co vyčetl v archivních materiálech a protokolech, považuje za nezpochybnitelnou pravdu. A tak před očima čtenáře defilují čarodějnice a čarodějníci oddávající se hromadným sexuálním stykům, a to nejen mezi sebou, ale i s tzv. galány neboli zlými duchy či přímo se satanem. Dále pak čarodějnice vyrábějící čarodějnou mast, která jim měla umožnit i rychle cestovat prostorem – po namazání doma se měla v okamžení ocitnout na Petrových kamenech. Nebo čarodějnice proměňující se ve zvíře – v myš, kočku, medvěda, svini, lišku, psa; čarodějnice spouštějící krupobití... Nebo také čarodějnice foukající jedem napuštěné šipky, kterými usmrtily Přemka III. ze Žerotína. Chybět samozřejmě nemohly čarodějnice znesvěcující Tělo Páně, čarodějnice létající na koštěti či pohrabáči. Nemalá pozornost je věnována Petrovým kamenům, kde podle výpovědí čarodějnic měl stát krásný zámek či kostel a kde se odehrávala většina jejich sabatů.

Nic z toho si J. Čechura nemusel vymýšlet, vše čerpal z mnoha tisíc stran inkvizičních protokolů, to vše tam je skutečně zapsáno. Problémem je, že u čtení těchto dokumentů, zdá se, evidentně ani na chvíli nezapochyboval o tom, jestli je to skutečně pravda. Patří totiž k těm historikům, pro které jsou písemné archivní materiály doslova svaté. Dospěl tak k přesvědčení, že u nás v 18. století skutečně existovalo něco jako čarodějnická sekta (navíc věří tomu, že existovala mimořádně dlouho, šedesát a více let). A že v jejím čele měl mimořádně důležité místo nebohý šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, který byl v rámci čarodějnických procesů nejprve pět let vězněn a mučen a nakonec upálen v Mohelnici.

Fascinován podrobnými protokoly a současně v situaci, kdy jiné prameny nejsou k dispozici, dospěl k tomu, že přiznání jsou pravdivá. Je mu jedno, že mnohá z nich byla vynucená mučením, jiná zase strachem z podobného mučení. A je mu jedno, že mnohé z toho, o čem nepochybuje, nemohlo být ani technicky možné. Skutečně by si dlouhá desetiletí nikdo nevšiml, že z vesnic a měst mizí spousty lidí včetně kněží a putují na Petrovy kameny? Pomineme-li fantasmagorie o čarodějné masti či létajícím pohrabáči, které vás v mžiku přenesou na vzdálenost mnoha desítek kilometrů, jak dlouho by museli na „Petráky“ putovat? Ze Šumperka je to nejkratší cestou 30 km s převýšením přes 1300 m. Ušel autor takovou vzdálenost někdy? A čeho potom byl schopen, když se měl ještě vracet zpátky? A to nechávám stranou, že podle knihy se měly sabatů účastnit lidé i z mnohem větší dálky. O jaký jed by se asi muselo jednat, aby píchnutí šipky vyfouknuté foukačkou (tedy ne přimíchané do jídla či pití) bylo schopné usmrtit dospělého muže? A tak bychom mohli pokračovat.

Samozřejmě že to neznamená, že máme odmítnout úplně vše. Koneckonců vernířovická žebračka M. Schuchová skutečně v sobotínském kostele hostii o Velikonocích 1678 nespolkla, ale chtěla ji odnést porodní bábě D. Groërové pro její krávu, aby lépe dojila. Pověrčivost, jehož byl tento skutek (a různé podobné, odhalené i neodhalené) dokladem, ale ještě neznamená čarodějnictví.

Je dobře, že tradované pravdy jsou zpochybňovány, nově zkoumány a prověřovány. V tomto ohledu udělal J. Čechura obrovský kus práce, kdy se zkusil podívat úplně jinýma očima na jednu z nejtragičtějších dějinných epizod našeho kraje. Nicméně otázkou je, jak to udělal. Kdo si knihu přečte (či vyslechne nějakou jeho přednášku), zjistí, že autor nepřináší nic, co by jeho teze podporovalo, s jedinou výjimkou, a tou je slepá důvěra k písemným výpovědím. Tak ale historik pracovat nesmí – i k písemným pramenům musí přistupovat kriticky. Celý jeho „čarodějnický“ příběh stojí na vodě. Ano, podle tehdejšího práva (ze 17. století) vše – výslechy, soudy, popravy – proběhlo správně. Tehdy stačilo jako důkaz, že se někdo přizná, dnes to tak není.

S archivními prameny pracuji při svých historických bádáních často. Díky tomu vím, že zdaleka ne vždy se na ně můžeme spolehnout, a to ani tehdy, když za jejich vznikem nestál žádný zvláštní zájem. Pár příkladů za všechny. Od 18. století začal v matrikách uvádět věk snoubenců či zemřelých. Takto získané údaje o údajném roku narození se ale mnohdy výrazně liší od skutečnosti. Nikoli výjimečně se stává, že je u nevěsty uveden věk 24 let, a ona přitom měla o čtyři víc. Nebo naopak. U zemřelých bývá tento rozdíl ještě výraznější. Když zemřela v roce 1884 moje prapraprababička, bylo v matrice zemřelých uvedeno, že měla osmdesát let – a přitom jí bylo osmašedesát. Je vedlejší, čím tyto chyby byly způsobeny – mohlo jít o písařskou chybu kněze, mohlo jít o důsledek toho, že se ještě v 19. století čas vnímal jinak než dnes, lidé tolik neřešili, kolik jim je let apod. – důležité je, že nemůžeme slepě věřit pramenům, byť by měly úřední, oficiální povahu.

Totéž se týká údajů z různých kronik – obecních, farních apod. Nikdy nemůžete informaci v nich uvedenou brát jako nezpochybnitelnou. Naopak. Na prvním místě se má historik ptát na to, kdo byl kronikář, v jaké době působil, čím byl ovlivněn a proč něco napsal (případně – což bývá tázání se někdy i zajímavější), proč o něčem vůbec nepsal.

V tomto směru představuje Čechurova „čarodějnická“ kniha obrovské selhání respektovaného historika. Moc neřeší, že nemalá část „doznání“ byla z vyslýchaných doslova vytlučena násilím. Jak může vědět, co z toho, co je v protokolech zapsáno, ti lidé skutečně řekli; co sice řekli, ale jen proto, aby už měli klid; a co z toho byla třeba fakt pravda? Ne, k tomu se prostě nemáme jak dobrat...

Zdá se, že pokud by Čechura zkoumal politické procesy v Československu v padesátých letech 20. století, odhalil by tentokrát ne čarodějnickou sektu, ale imperialistické spiknutí prorůstající do nejvyšších pater komunistické strany. Rudolfa Slánského a další by považoval za skutečné komunistické zrádce. Milada Horáková by v tomto pojetí byla popravena po právu. Ano, i dnes máme k padesátým letům plné archivy různých doznání a soudních protokolů. Zakladatel bludovských lázní Zdeněk Pospíšil byl v roce 1955 na 25 let vězení mj. proto, že měl plánovat únos prezidenta Beneše letadlem ze Štědrákovy Lhoty a že plánoval atentát na bludovského komunistu Břetislava Březinu. Nic z toho nebyla pravda, doznání, které učinil, bylo po dlouhém mučení. Naopak, to, že někdo psychické i fyzické týrání vydržel, bylo známkou jeho psychické nenormálnosti.

Ostatně můžeme si to představit sami na sobě – jak dlouho bychom vydrželi vzdorovat skutečnému mučení? Jak dlouho bychom byli stateční? A kdybychom viděli, že bylo utýráno a upáleno mnoho desítek lidí kolem nás, neudělali bychom vše pro to, abychom se mocným tohoto světa zavděčili?

Čechurova práce není bohužel „kronikou jednoho šílenství“, ale dokladem zešílení respektovaného historika, který v neinformované veřejnosti může napáchat řadu škod. Kniha, z níž by měl největší radost inkvizitor Boblig, je přímým pohrdáním více než stovkou nevinných obětí – od nejchudších po rychtáře či šumperského děkana Lautnera, který mimochodem dodnes čeká alespoň na církevní „rehabilitaci“. Je na čase s tím něco udělat, zvlášť nyní, kdy je jeho jméno takto znovu pošpiněno.

 

prof. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.
historik a politolog, Bludov